Japonsko 2019

Japonsko 2019

V Japonsku už většina z naší chaotické crew byla. Jak v jednom člověku, tak i v celé partě. Zážitků na rozdávání, historek nespočet...

Teď to vemu na sebe já, Jara... Minulej rok to byla druhá sezona, co jsem měl to štěstí být na Hokkaidu se Sherpas Ride partou. Přiletíš, kluci tě naberou a 9dnů jezdíš okolo Niseka, nebo si můžeš dát roadtrip (4dny Furano - 4dny Niseko nebo ostrov Rishiri).

Nikoho by snad neměl článek z Japonska naštvat, protože se tam letos nikdo z nás kvůli covidu nedostane. Tak aspoň příjemné zpestření a namotivování, než to nakydá u nás.

Ale zpět k tomu podstatnýmu! JAPOW!

Je jasné, že do země zaslíbené pro nás všechny, by se chtěl jet topit ve sněhu každej z nás. Jenže ta hromada sněhu tě ohromí, než si vůbec zvládneš obout boty na snowboard.

Když jsem byl v Japonsku poprvé, kydalo takovým způsobem, že jsme měli každý den 35-45cm sněhu. Prvních 5-6 dní to bylo úplnej sen. Další dny to už na snowboardu taková prdel, ale nebyla. 

Jak ty kopce nemají velkej sklon, toho sněhu bylo tolik, že jsi prostě musel jet už jen rovně.

Pokud jsi si dal faceshot, znamenalo to zastavit se na místě. A to následovalo dalších 10dnů… Znáš to, jak si stěžuješ, že je málo sněhu a nesněží? Tak já přesně naopak už fňukal, ať konečně přestane sypat.

Minulá sezona nebyla až tak bohatá na sníh, ale paradoxně to bylo mnohem lepší ježdění. Všechno bylo rychlejší, faceshoty celou cestu dolů. Samozřejmě, že toho sněhu byla i tak hromada a prašan každej den, ale pro snowboardistu prostě lepší podmínky.

A když nešlapeš, jsi v resortu, musíš dost přemýšlet a jezdit jinak. Když se stane, že jsi v partě s lyžařema - neodpíchneš se, neodbruslíš z run-outu. Pavouci furt všude brzdí, furt někde stojí… Já potřebuju jet rychle a pumpovat kde se dá, klasickej banked slalom, protože jak zastavíš, můžeš se vypnout a jít pěšky.

V okolí Niseka nejsou zas tak vysoké kopce jako ve Furanu. Pro mě resortový ježdění není až tak dobrý, ale vždycky jsem si dobře zajezdil v Rusutsu nebo Moiwe.

Až teda na minulej rok, kde jsem si pátej den udělal koleno a myslel jsem, že budu muset domů. Nějakým zázrakem jsem se v nemocnici domluvil, vytáhli mi krev a udělali resonanci. Dal jsem si 7dní na gauči. Po tom co mi Dave dovezl ortézu z ČR a nějaké léky jsem po osmi dnech byl zpět.

Obrovskou výhodou je, že jsem celou zimu s klukama ze Sherpas ride, kteří v Japonsku guidujou. Takže vždycky ví který den podle kam jít v závislosti na podmínkách.

Podle mého názoru je nejlepší jen šlapat, kopce nejsou tak vysoké, takže pokud jsi trošku fit, vyšlápneš si kopec na 5-6 runů - cca 30-40minut nahoru. Lidí je v backcountry oproti resortum fakt po skromnu, takže o lajny není nouze.

Popisovat jak ti cáká sníh do ksichtu asi nemá moc smysl…

A to, že den po poslední lajně nekončí...

...jsou tady japonský lázně, kde pod širákem ležíš v horký vodě a piješ zasloužený pivko… A netěš se pak, když den začíná končit... Nebo?

Nebo je pak velice, ale velice důležitý, že díky klukům víš kam na sushi a pořádný wagyu. Tohle posouvá ty zážitky na úplně jinej level. A ty pivka a whisky!? 

Když máš top den, tak nějaký to pivko padne a k tomu whiska. To pak už kupuješ Nikku v plastových 4l kanystrech a pivko máš jen na zahnání žízně. A neodsuzuj whisku v plastu! 4l za 550ká má svoje opodstatnění.

Japonsko tě nenechá nudit, ta exotika, jinej životní styl… Pořád je co dělat, pořád je na co se jet podívat.

Je neuvěřitelné, jak na jednom místě můžeš vyšlápnout na sopku Yotei, která je zároveň nejvyšší hora v okolí Niseka a sjet si do kráteru.

Pak je v okolí pár míst, kde přímo z kopce dojedeš do přírodního horkého onsenu.

Nebo třeba v Iwanai jezdíš přímo u Japonského moře. Těžko popisovat takové věci.

Nezbývá, než letos nějakou kačku pošetřit a jak se další sezonu Japonsko otevře… Vyrazit

 

 

 

 

 

02 září , 2021 — Jara Sijka
Jarní Izolace

Jarní Izolace

Je čtvrtek, duben 2020...

V Česku aktuálně probíhá první vlna izolace. Většina obchodů je zavřena a lidé by se neměli shromažďovat. Opak toho - cestování do přírody - je povolené. Ba dokonce i vyžadované skrz udržení kondice a zdraví!

Spolu se sousedem opouštíme naši izolaci v Tisé a vyrážíme směr český Sv. Aspen. Je na čase si konečně odškrtnout sjezd, který jsme létá opomíjeli, jelikož jarní podmínka v minulých letech patřila hlavně Tatrám, či Alpám.

Okolo 10:00 parkujeme v Medvědím kolenu. Kromě bílé kulaté značky s červeným lemem u vjezdu, zde nikdo není. Pomalu se balíme a čekáme na příjezd posádky z vedlejší vesnice. Dáme svačinu, kterou nám prachem okoření právě přijíždějící dvojice Honzin a Tomáš.

Je krásné teplé jarní počasí. Ptáčci cvrlikají a roztřepaný lahváč pomalu pění směrem k zemi!

Teplota každou minutou stoupá výš a výš, ale my víme, že ji dneska budeme potřebovat.

Po posledním songu v playlistu se s prkny na zádech vydáváme směr „JAMY SNIEGOVE“.

Vynáška končí u Medvědí boudy, kde nasadíme pásy a v luxusním jarním firnu kloužeme směrem nahoru. Kousek pod vrcholem někde u Kamenné studánky musíme kousek poponést, ale po chvilce již obcházíme řetězy a zábradlí vyhlídky. Začíná porada, který žlab vyzveme?

Usoudíme, že vzhledem k stavu sněhu bude nejlepší ten nasvícený - východní. A tak se k němu pomalu přesuneme k „linia graniczna“.

Žádne velké hádání o to, kdo pojede první neprobíhá. Než stihnu nachystat fotoaparát, Honzin už mává od spodního plesa. Tak za ním postupně všichni sjíždíme a dole hodnotíme, že i na toho posledního tam nějaký ten firn zůstal. Rozhodujeme se, jestli je dobré vyzvat ještě další ze žlebů, ale v aktuální situaci nechceme nic hrotit, a volíme zpětný návrat do naší domoviny okolo Vysokého kola. 

...a s další roztřepanou plechovkou v ruce užíváme si jarního slunce...

Text a Foto: Kuža

 

02 září , 2021 — Jara Sijka
Tavascan Analog diaries pt.1

Tavascan Analog diaries pt.1

Občas se zamyslím nad tím, jak jsem se sem vlastně dostal. Ono to je asi jednoduché.

Když člověk hledá, tak najde. Důležité je však vědět, co vlastně hledáš. A k tomu vede cesta. Tak jsem se vydal na cestu. A ta cesta mě zavedla do Pyrenejí. A jsem pevně přesvědčen o tom, že ta moje cesta do hor byla správná.

Já vím, Španělsko a hory pro většinu lidí nejdou moc dohromady. Opak je pravdou a pro mnohé překvapením. 

Tavascan, jsem tam, kde žiju. Pokud by ses chtěl podívat na poměrně jedinečné místo a mířil z Česka, tak asi nejlepší bude sednout na éroplán, který tě vyplivne kousek od pláže na letišti Barcelona - Hell Prat.
Jasné je, že Barcelona = skateboarding, takže pokud máš v boardbagu skejta, tak můžeš projet město z kopce až k pláži prakticky bez pushingu a cestou omrknout pár psychodelic památek od Gaudího, tapas, chicas a všechny ty srandy. 
Do hor jezdí taxík, takže MB Vito, tě za necelé 4 hodiny a tuším 40 Eur vyplivne v předhůří Pyrenejí. Dál je třeba pokračovat až na konec údolí Vall de Cardós. Cesta ti nabídne poměrně zajímavé scenérie a většinou transportuje o půl století a s trochou představivosti i o několik století nazpět. Na konci údolí se nachází vesnička Tavascan. To je ta poslední, ta úplně na konci, od čehož je také odvozen její název.
Vesničkou je třeba projet až kde asfalt zdánlivě končí. Dát se ostře doleva a začít stoupat po silnici, které se kroutí nad příkrými srázy a po pěti minutách jízdy máš pocit, že nikam nevede, natož do ski-areálu. Jeď ho dál. Za 10 minut si to profrčíš kolem zdánlivě opuštěné vesnice, která bude v ideálním případě zapadaná sněhem.
Opuštěná není páč tam žiju já. Konec světa zdá se být nadosah. Pokračuj vzhůru serpentinami až tam kde cesta končí. Na parkoviště areálu. Tak jsi tady, na konci světa. Přes kopec do Francie, vedlejší údolí Andorra. A to druhé Vall de Aran s největším areálem Španělska: Baqueira-Beret jež přezdívám Špindl, prostě cirkus (160km sjezdovek).
Zatímco ty jsi prakticky osamocen na parkálu vysoko v horách. Moc toho tady není, možná pár aut, ale jakmile se ohlédneš a spatříš ty kopce, je to jako kdybys dostal facára. Pravděpodobně budeš zírat na jedinou lanovku, která vede poměrně punk terénem, který tě však zaujme rozmanitostí terénu pro freeride.
Lano se otáčí až ve výšce 2250m.n.m zatímco ty jsi právě 1750mnm.
Nad parkálem je jediná chalupa ve které najdeš veškeré zázemí areálu, tedy útulnu s restaurací, půjčovnu materiálu. V kamenné budce vedle si koupíš ticket to ride. Jedna jízda "approach" 5 babek. Denní 20 babek.
Pokud jsi zde nováček, tak neváhej a zeptej se kohokoliv. Pravděpodobně vlekařů nebo ski-patrol. Ostatně nikoho jiného tu moc nepotkáš. Klidně se odkaž na mně. Oni už ti poradí.
Pravděpodobné je, že na konci dne stejně usedneš se všemi k jednomu stolu, dáš cervesas, porros a už budeš se všemi kámoš. Druhý den jdeš s partičkou mimo areál a tam začíná teprve švanda.
Popravdě se mi o tom moc nechce psát. Buď kdo jsi a buď tam kde žiješ. 
Email jednoho magora za foťákem, co píše druhému... A sdělení by se dalo shrnout "čum voe, co se tady děje a přijeď na to čumět taky" je možná zajímavější.
Nemyslíš? 
Nechat to prostě, jak to je a nic nevymejšlet. Komu se to bude líbit, ať to čte...
Prostě, že když chceš žít v horách tak stejně nikoho moc nezajímá, že se tady někde v kopcích 4 měsíce v roce klouzáš na prkýnku.
Lidi musí dát v zimě nažrat kravám a v létě se jim ovce zaběhnou přes kopec do Francie a tam na ně bafne medvěd a ony to vyšlou droppem ze skály - big time! Youknow... trouble.
Samozřejmě se to může zvrhnout k popisování, jak stavíme salaše na tajňačku, jak se dá rozsekat na skůtru v zavřenym areálu, že za kopcem se dá lítat heli, a nebo jak španělky nosí ponožky přes boty a z legín jim... 
- Míra Kube - 
02 září , 2021 — Jara Sijka
Rozhovor: Vítek Ludvík – Láska Alaska

Rozhovor: Vítek Ludvík – Láska Alaska

S kým máme tu čest?

Jmenuju se Vítek Ludvík. Miluju přírodu, oceán a hory. A cestování. Roky jsem se živil focením. Před pár lety jsem přidal ještě průvodcování splitboardistům v zimě a paraglidistům v létě. 

Jak dlouho už snowboarduješ?

V roce 1987 jsem začal jezdit na prkně, který jsem si vyrobil doma v garáži podle fotky otištěné v časopisu TWSkateboarding. 

  

Jako fotograf jsi se dostal ke splitu jak?

O deset let později jsem jel s kámošem poprvé snowboardovat na Aljašku. Náhodou jsme se taky stavili ve snowboard shopu v Anchorage. Tam stál o zeď opřený splitboard. Týpek, majitel obchodu Jay Liska, nám tu věc představil jako nejlepší věc pro snowboarding v kosmíru.

Svýho prvního splita jsem si ale pořídil až v roce 2001. Trávil jsem tenkrát dost času v Kanadě a chodil často freerajdovat s lyžařema. Udržet s nimi tempo na sněžnicích byl očistec. Se splitem mi pak skoro nestačili.

 

Dostat se poprvé ke splitboardu na Aljašce? To ti líp snad, už nemohlo vyjít!

Jet na Aljašku nás – mě a kámoše Karla napadlo při svačině během výškovek. Natírali jsme o prázdninách sila na cement v betonárce. Měli tam taky hromady písku a my jsme koukali, kudy by se ty kopce daly jet, kdyby byly padesátkrát větší.

Řekli jsme si, že by jsme na to měli přestat koukat a radši někam jet. A když už jet, tak na to nejlepší místo. Každej už tenkrát věděl, kde je nejlepší místo pro snowboarding.

Ani ne měsíc po zmíněné brigádě jsem opustil vysokou školu, kde jsem vydržel jen pár měsíců a odjel za našetřený peníze na Hawaii surfovat. Odsud pak na zimu do Colorada, kde se ke mě konečně připojil Karel a mohli jsme vyrazit.

Nakonec mě nejvíc dostalo, jak snadno jsme si ten obrovskej sen splnili a co všechno tomu předcházelo. Trvalo to jenom rok a půl a seděli jsme v letadle z Denveru do Anchorage.

Bylo to největší dobrodružství, co jsme zatím zažili. Bylo nám taky teprve 21.

"Jaro 1996. Po roce surfování na Hawaji a zimní sezoně na horách v Coloradu se náš velký sen stal skutečností... S kámošem Karlem odlétáme z Colorado Springs na Aljašku." 

 

Chtěl jsem ti položit pár otázek, ale nezbývá mi říct nic jiného, než... Prosím pokračuj!

"Thompson Pass, kousek od rybářského města Valdez. Zima nám utekla, asi o čtrnáct dní. I tak jsme v horních partiích okolních hor jezdili v prašanu."

 

"Během přepravy v letadle mi zničlili pkno. Všimnul jsem si toho, až když jsme vyráželi poprvé na kopec. Tak jsme se zase odstrojli a jeli do Valdez hledat nový snowboard. Našli jsme týpka co vyráběl guny Bamer Alaska. Slíbil, že mi prkno opraví a než zaschne lepidlo, půjčí mi jeden ze svých výtvorů."

 

Nejdřív jsme jeli na Thompson pass u města Valdez a potom letadlem na Denali. 

Náš plán byl sjet Mount McKinley. Denali, to už jsou seriózní hory. Z  letiště ve vesnici Talkeetna se letí do prvního tábora a dál už po svých, několik dní, až do posledního výškovýho tábora, kde se vyčkává na počasí příhodné pro výstup na vrchol. 

 

"Koncem dubna jsme letěli z vesnice Talkeetna na Denali. Zatím co v údolí už bylo jaro, na Mt Mc Kinley padaly teploty pod -40."

 

"Vykládání letadla na ledovci Kahiltna 2200m. Pilot spěchá zpět do údolí, předpověď byla špatná a hodinu po jeho odletu se zhoršilo počasí. Kdyby se býval zdržel, už by neodletěl. Dalších sedm dní byla kvůli sněhové bouři viditelnost jen pár metrů."

 

Museli jsme se všem těm horolezeckým výpravám jevit jako mimozemšťani. Zatímco všichni dupali bez přestávky nahoru s vidinou vrcholu, my jsme během výstupu často nechávali všechny věci odložené vedle stopy a lezli na okolní svahy s prknama na batohu, abychom si sem tam i něco sjeli a pak teprve pokračovali ve stopě dál.

Pochod ze základního tábora od letadla do výškového tábora pod vrchol, trval asi pět, šest dní. Tam jsme pak další dva týdny bydleli ve sněhový jeskyni a čekali na hezčí počasí vhodné k výstupu na vrchol.

"První vškový tábor 4300m. Tady se čeká na počasí k výstupu na vrchol. V pozadí, přímo uprostřed jsou stopy našich oblouků. Každý den během našeho desetidenního vyčkávání jsme dopoledne stihli jednu krásnou jízdu, než se pravidelně po poledni zkazilo počasí. Pod hřebenem pokračuje kuloár Orient Express, kudy vedla naše výstupová cesta."

 

Každý den jsme dělali aklimatizační výstup asi tisíc výškových metrů a pak sjezd zpět do tábora. Když jsme se nahoře připravovali, všichni horolezci v táboře vylezli ze svých sněžných děr a stanů a koukali na nás dalekohledy. Když jsme to sjeli, zatleskali nám a zalezli zpátky do děr. Byli jsme jejich jediný zpestření během nudnýho vyčkávání na počasí. To nám opravdu nepřálo. Dopoledne bylo vždycky hezky, pak se v jednu zatáhlo a začalo sněžit. V devět večer se zase vyjasnilo. 

Ale aspoň jsme si výborně zajezdili, zatímco ostatní v táboře jenom zevlovali kolem stanů a sněhových děr a čekali. Po deseti dnech se to podle předpovědi mělo trochu zlepšit.

"Když se někdy během výstupu mezi postupovými tábory vyjasnilo, nechali jsme batohy na stezce a vyšlápli si nějaký svah v okolí, aby jsme si den zpestřili prašanovými oblouky."

 

Vyrazili jsme brzy ráno. Lezli jsme cestou Orient Express, což je opravdu obrovskej žleb. Vedle nás lezli nahoru dva Slovinci Messnerovým kuloárem. My jsme měli každej mačky a jeden cepín. Domluvili jsme se, že co nevylezeme s jedním cepínem, pravděpodobně ani nesjedeme, tak že dva nepotřebujeme. A navíc byly pro nás cepíny drahý. Asi do tři čtvrtě výšky to bylo v pohodě, i když měl žleb brutální sklon a expozici.

"Počasí se mělo podle předpovědi umoudřit. Z tábora jsme vyazili ve tři ráno. Metry rychle přibývaly, za pár hodin jsme byli uprostřed exponované stěny Orient Expressu 5600m."

 

Ještě teď mě mrazí, když si na to vzpomenu. V horní části se ale sníh změnil v led. Rozhodli jsme se nechat prkna na místě a vystoupit na vrchol bez nich. Vrátit se pak stejnou cestou.

Netrvalo dlouho a v ledu mi začali padat starý řemínkový kožený mačky z bot. Nešlo s tím nic dělat. Následovaly nejhorší chvíle, nejen našeho výletu na Aljašku. Vycouvali jsme z toho a nějak jsem se zvládnul vrátit k prknu. Sjezd pak byl ale neskutečnej.

"Na Aljašku jsem se vrátil až v roce 2005 s týmem Quiksilveru. Jako fotograf. Rybářské městečko Haines." 

 

To určitě neskočilo jen u jedné návštěvy, je to tak?

Na Aljašce jsem od té doby byl šestkrát. Jezdím tam, kdykoliv to jen jde. Na splitu jsem tam byl poprvé až minulý rok. Tentokrát jsme ale 100% šlapali. Do té doby jen sněžnice a letadla.

 

Bez lítání se na AK asi člověk neobejde, že?

Lítání helikoptérou, ale hlavně letadly k Aljašce patří. Na Denali se lítá skoro bez vyjímky, stejně jako pod Mount Saint Eias, kde jsem taky byl. My jsme se nechali hodit na ledovec v Denali, ale tam už pak všechno po svých.

 

Axel Naglich, Peter Resl, John Johnson

 

Dá se vůbec popsat, co se člověku honí v hlavě?

Těžko přiblížit pocit, když stojíte na pořádným kopci na AK. Všechno je tam daleko větší, než se to zdá zdola a sníh drží na svazích, na jakých by v Evropě asi vůbec nebyl.

Tommy Brunner, Tomahawk

 

Koukáte do tý díry pod sebou a je vám všelijak. Nevěříte tomu, že se tam za pár okamžiků spustíte na prkně. Je to skoro proti přírodě. Ale jiná cesta dolů nevede.

V prvním oblouku nevíte, co se s vámi děje, srdce buší až v hlavě a máte mžitky před očima, ale záhy zjistíte, že to jde, hrany drží, všechno funguje. Pak druhý oblouk, kdy vás opouští děs a příchází euforie a pak se to rozjede. Člověk nevnímá nic jinýho než prkno pod nohama a géčka v zatáčkách.

 

"Tommy Brunner, Martin Černík a guide na vrcholu nejkrásnějšího kopce, jaký jsem kdy viděl. Při vysazování týmu jsem měl obrovské dilema. Vylízt, fotit na vrcholu a sjet si to, nebo zůstat a fotit z heli. Fotka Tommyho z téhle jízdy mi přinesla hromadu fotografických ocenění a zřejmě i dost práce. Nicméně na ten kopec se nedá zapomenout, budu se tam muset ještě vrátit."

 

Jízda je nekonečná, neskutečná. Je to něco, co by člověk, kterej miluje freeride, ať na prkně, nebo na lyžích, měl zažít. Na kopec, kde byly ty spiny, jak je známe z videí jsem se dostal jen párkrát. Sešli se podmínky, počasí i sníh tak, že to nemělo chybu.

Každý asi ale nemusí mít chuť zažívat takovej kotel emocí.

A ježdění pro obyčejného člověka?

Tam, kam jezdíme si to užije myslím každý. Není potřeba se škrábat na nejšpičatější kopce. Jsou tam i neskutečně dlouhý, celkem mírný pláně, který zvládne sjet i průměrný skialpinista.

Ty osobně máš rád jaké ježdění? 

Na disk v hlavě se mi nejsilněji zapsalo právě několik dlouhých příkrých aljašských lajn, jaký bych v Alpách asi těžko hledal. I tak mě ale asi nejvíc baví jezdit dlouhý pláně, jaký jsou třeba na Silvrettě a k tomu sem tam, nějakej příkrej žlebík.

"Přesto že jsem fotil, měl jsem příležitost si pár krásných kopců sjet." 

Co lidi, mentalita, jídlo, pivko? 

Poznávání lidí je jedna z nejlepších věcí na cestování. Na Aljašce jsme potkali hromadu skvělých lidí. Teď mě napadá, že se tam lidi k sobě chovají přátelsky možná proto, že jeden nikdy neví, kdy bude potřebovat něčí pomoc. A na Aljašce je lidí zatraceně málo a příležitostí, jak se dostat do maléru naopak fůra.

"Legendy"

V hospodě jsme byli na rybě. Dal jsem si místního lososa, kterej chutná úplně jinak než losos z Lídlu. Aljašskej losos je suchej a tuhej jak podrážka. Skoro žádnej tuk. To mě fakt chutná. Ale jinak nic mimořádnýho...na rozdíl od Japonska. Tam jsme málokdy jedli něco, co je běžný doma.

Během posledního výletu na Aljašku jsme byla skvělá parta. Jeden z nás, Houba, je vynikající kuchař. Takže jsme jedli hafo výborných jídel. Korunu tomu dal domácí majonézou ke smažákům. 

Americké pivo? Na Aljašce jsme kupovali místní značku Alaskan. Vyrábějí několik typů a chutnalo fakt skvěle. Ale normálně pivo k životu vůbec nepotřebuju.

 

Foťák! Neustále ho máš u sebe, nebo ho i odložíš? Co si nosíš?

Foťák mám s sebou vždycky. Stejně jako pípák, lopatku a sondu. Přesto si ježdění užiju. Naopak to má pro mě další rozměr. Nemám pocit, že bych se jen flákal po kopcích. Udělám při tom fotku kámošům, co jsou tam se mnou a budou z ní mít radost.

V batohu mám Olympus OM-D EM-1 Mk III a objektivy 12-100 a 8mm. To mi stačí na 90 % záběrů. Olympusy jsou menší než konkurence, ale výsledky mají vynikající. Pak ještě Gopro.  

 

Když už jsme u toho gearu... Povídej, na čem se vozíš?

Na Aljašce jsem měl Garu a LTB 159.  Mám taky ještě Jones Hovercraft 159. Kazdý z těch prken má svoje. Hovercraft je taková výletní loď pro každýho. Jde snadno z hrany na hranu a lehce pluje nad sněhem skrz lesík, nebo pláň. Ve vysokých rychlostech je ale trochu nestabilní. Párkrát se mi stalo, že jsem potřeboval oporu při dopadu na tvrdší sníh, ale nebylo se o co opřít.

V LTB tu oporu mám. Je to mimořádně univerzální prkno, který má na svědomí Green. Výborný v prašanu v lese i ve žlebu, ve vysokých rychlostech i v krátkých obloucích. Nenechá vás na holičkách ani v krustě. Široká špička dobře funguje v prachu, dá ale člověku zabrat, když je potřeba sjet příkrou ledovou stěnu, nebo dlouhý zmrzlý traverz.

Gara je precizní, přesný a spolehlivý splitboard. Taková vyladěná, nabroušená garážovka. Mám z toho prkna takový pocit. Vynikající do prudkých žlebů ve vysokých rychlostech. V prašanu se chová taky dobře.

Vázání používám Spark. Bavilo mě jezdit i na Unionu. Je měkčí a člověk se cítí jako na normálním snowboardu. Ale mám na přední noze úhel přes třicet stupňů a na Unionu jde max 25.

Hůlky Black Diamond a Jones, pásy Contour.

 

Perfektní! Něco závěrem?

Ještě bych rád zmínil, že děláme splitoboardové campy www.splitboardcamps.com

A rád bych poděkoval LTB, GARA, Smith a Snowbitch za podporu. 

 

 

02 září , 2021 — Jara Sijka